Nikdy bych nevěřila tomu, že láska může tolik bolet. Mám přítele co mně má moc rád, je zodpovědný, spolehlivý, je ten pravý pro založení rodiny. Neumí ale dávat najevo lásku, náklonost. Po šesti letech našeho vztahu sem náhodou potkala někoho kdo to uměl. Někoho s kým sem si najednou uvědomila že doma žiju ve stereotypu co nemá smysl. říkal mi slova po kterých sem tolik toužila, dotýkal se mně tak, jak to nikdy nikdo jiný neuměl. A pak se mně zeptal: "Miluješ ho???" A já neuměla odpovědět. V tu chvíli sem si uvědomila že pokud někoho opravdu milujete tak přece musíte říct hned "Ano, miluju ho!", pokud přemýšlíte tak je něco špatně. Taky se mně ptal na to, jestli věřím že můžeš někoho milovat až do konce života, pořád stejně bláznivě, stejně naplno. Tvrdila sem že to nejde, že vždycky ta bláznivá láska po několika letech stojí v pozadí za dětmi, za prací, za úspěchem, za tím hnusným stereotypem. Chtěla sem tím asi sama přesvědčit o tom, že vztah plný porozumění a důvěry který sem šest let budovala nezahodím kvůli snu který stejně nejde naplnit.
Prožila sem dva krásně bolestné měsíce. Na jedné straně sem prožívala tu opravdu pravou lásku, na druhé straně mně svědomí táhlo k zemi a svazovalo mi křídla.
A pak už sem dál nemohla, rozhodla sem se všechno zahodit, spálit mosty a udělat něco jenom kvůli sobě, jenom proto, že já to tak cítila.
Ale pak to přišlo, má velká láska najednou neměla pochopení pro moje MILUJU TĚ. I on totiž jednou moc miloval. A ta co mu zlomila srdce ho chtěla zpátky. Já v tu chvíli byla rázem odsunutá na druhou kolej a zjistila jsem že takovou bolest jsem ještě nezažila.
Moc sem se za ty dva měsíce změnila. Můj přítel si toho samozřejmě všiml a ani se nedivím že chtěl náš vztah ukončit. NAjednou sem potřeboval alespoň jednoho z nich a ani jeden tu nebyl.
Šest let ale bylo šest let, s přítelem jsme se k sobě vrátili ale já už nikdy nebudu jako dřív.
Půlku mého srdce má on. KAždé moje usínání a probouzení je jen jeho. Moje sny a přání sou stále s ním.
A on si to nezaslouží.
Posmrkala sem stovky kapesníků, prolila potoky slz, prožila totální beznaděj.
A život jde dál.
Ale už nikdy ne tak jako předtím.
Je to rok a ve mně je to pořád tak silné jako včera.
S přítelem stavíme domek, já bych chtěla děti, ale připadám si strašně nespravedlivá.
Je správné žít život s někým koho nemiluju a nikdy milovat nebudu??? S někým koho vlastně podvádím tím že sem s ním ze soucitu, z rozumu.
Namlouvám si že tohle je pro mne to pravé, že potřebuju pro sebe a jednou i pro svoje děti dobrý domov a dobrého tátu. Nebo je to tak???
Život je přece tak krátký na to abych ho prožila bez toho pravého štěstí.

Vlastně ani nevím proč vám to tu vykládám.
Asi proto že city, láska a srdce dokáží opravdu bolet.
Asi proto že sem se setkala s tou pravou láskou???
Proto aby jste všichni věděli že ta pravá láska opravdu existuje!!!
(nebo nebyla ta pravá????)
Není lepší nemilovat???

A já už mám jen půlku srdce

Poslal(a): Monika, 24.2.2005