Je to rok, co jsem zklamala, ublížila a pochybovala, ztratila svou velkou lásku. Mou hloupostí, ješitností a sobeckostí, chtěla jsem mít všechno, nakonec nezbylo vůbec nic. Teď se vrátil a jen řekl, dám ti šanci, ale přesto nevím. Celou dobu jsem čekala, na tyhle slova až přisly cítím se jinak. Začínám o sobě pochybovat, co když znovu zklamu... Nikdo to neví. Peru se s tím vším a nevím, jak dál, miluju ho, nikdy jsem nepřestala. Byl pro mě vším, žila bych i dýchala za něj. Nikdy jsem nepoznala takovou nádheru jako s ním, i když to bylo tak krátce, ale teď je tu znovu a možná pro mě. Chci být s ním, ale další okolnosti nějak si to nepřejí. Snad nemám právo na štěstí, za to jaká jsem. Snad mi tohle osud přichystal, abych se naučila i dávat a ne jen brát. Nevím... a pláču. Bude mě mít ještě rád?

Poslal(a): aluska, 26.1.2006