Každým dnem je to horší a horší, kdy to přestane, kdy to skončí. Přišel do mého světa, jen tak se tu objevil a pak si v klidu zase odešel. Ale kdo to zná, ví jak bolí láska, jak bolí neopětovaná láska. Bojuji, nejde to, moje srdce pláče, ptám se sama sebe jak mu pomoci, jak z toho kruhu vylézt a nespadnou zpět. Možná to chce čas, možná to chce utéct někam daleko, ale pomůže to? Snažím se pochopit sama sebe, abych se zvládla vyrovnat i s tím, že už nikdy nejspíš nebude můj, že jeho pronikavé oči se nebudou topit v mých, že už žádný dotek nebude tak reálný, že už žádný polibek nebude tak sladký ...Probouzím se s pocitem, že mi něco chybí...pak si,ale uvědomím, že to je vlastně ta má půlka srdce, kterou jseem jen tak dala na dlani člověku, který ji chvíli podržel a pak jen tak zahodil, cítím tu neúplnost, hledám elán, hledám ten pravý úsměv štěstí, který tu byl, když cítila jsem jeho vůni vedle sebe sedávat. Budu do konce života neustále na něco čekat, nebo to přijde prostě jen tak.Jo vlastně ono to přijde až, když už budu mít pocit, že jsem to štěstí našla a pak se to vše ze dne na den otočí, znovu ty jeho oči, znovu ty jeho doteky, vše zase od znovu...zvládnu se tomu postavit a říct ne, i přesto jak moc miluji. Nejde to nenávidět, nejde to prostě smést jen tak ze stolu a nastolit nový čistý stůl, jak krásně se to píše, ale jak těžké je se toho všeho vzdát.

Poslal(a): Petuta, 2.11.2014