Nedělní večer, z posilky vydána na pospas větru přemýšlející co s načatým dnem.Jen jediná odpověď žene mě, upadajích do koutů svých snů sedávám u šíši s hudbou melancholickou.Ohlednu se za sebe samotnou, oči mé uvidějí v dálce něco neznámého, já jest se vidám za tím v potají mé zvědavosti.Je to muž sedávající na židli, já přisednu si k němu, mé pocity jsou nechápající, proč chci ho tolik poznati?Sama nevím, musím ho pořád pozorovati, ty jeho gesta, oči mé se střetli s jeho, najednou se vše zdálo býti veselejší.Přišlo to tak nečekaně až směšně,pak vzápětí se vše změnilo,ale já, já stále zůstala stát na místě, nehybnoucí jsem se bála ,že v okamžiku kdy přivřu oči mé, vše zmizí do propasti.Pojď pojď ke mě blíž, neboj se, já ti neublížím.Tak znovu stojím vedle osudu samém,to jak si s tím poradíme,můžeme ovlivniti jen my...

Poslal(a): Petuta, 11.10.2012