Když se nad tím Vším tak nějak pozastavím, zjišťuji postupem času, že to všechno co se děje okolo nás, není o osudu, ale o tom, jak se k tomu postavíme my sami. Člověku stačí jen malá kapka alkoholu a ty chmůry přijdou během chvíle, najednou o tom Všem začneme přemýšlet, ani nevíme, proč teď, proč né třeba zítra či pozítří. Řešíme neřešitelné, máme potřebu se k těm věcem neustále vracet, i když víme, že už nám to k ničemu nepomůže. V duši sebe, jsme neustále naivní, říkáme si a věříme i v tu nejmenší naději, že to všechno bude dobré, že se to obrátí postupem času. Bohužel mozku trvá dlouho než se s tím Vším umí srovnat, hodit to za hlavu, posunout se do předu a začít od znova. Snadno a rychle si umíme zvyknout, zakoukat se či si někoho oblíbit, v tu chvíli létáme v oblacích, dalo nám to znovu naději pro něco žít, nalézt něco nového. Proto v okamžiku, kdy tohle opět ztrácíme, vracíme se zpět do reality, a nohama padáme na zem, která je v dnešní době dosti tvrdá a krutá.

Poslal(a): petuta, 8.4.2012