Už zase je sama. Daleko od života. Bez lásky. Jen mezi čtyřmi zdmi svého pokoje...
Pohled jí sklouzl na nástěnné hodiny. Tik tak.... Minuta po minutě, den za dnem, každým okamžikem je blíže smrti. Či vysvobození?
Kéž by mohla vrátit čas. Vrátit rok, dva či celé století. Její ztýrané srdce se pomalu mění v led. Nemá smysl bojovat. A žít.
Jak žít bez něj? Bez lásky? Chtěla by jednou provždy zavřít oči a už se neprobudit...
Brzy by měla vstoupit do nového světa. Poznat nové lidi, nové město... Ale proč? K čemu?
Smutek jí koluje žilami. Ta bolest ji jednou zabije.
Chtěla by zakřičet: "Prosím, vrať se! Bez tebe nelze žít..." Sedí tu se slzami v očích, v hlavě ji mučí vzpomínky... Bože, prosím, pomoz jí!
Ptá se sama sebe, co bude dál. Už teď ví, že ho nikdy nepřestane milovat... Co za 5, 10 let? Kdo ví, kde ho i jí bude konec.
Říká se, že láska je silnější než zapomenutí.
Bez něj jsou její dny pouhým bojem o přežití.
Chtěla by se za ním rozběhnout a sevřít ho v náruči a už nikdy napustit. Nejde to. Má svázané ruce - vždyť on miluje jinou...
A tak tu sedí dál s papírem smáčeným slzami, poslouchá píseň svého krvácejícího srdce a šeptá: "Navždy tě budu milovat..."

Poslal(a): Lonely girl, 31.7.2004