Věnováno člověku, který změnil můj život a zůstane navždy v mém srdci...

Blížila se 18 hodina. Hodina, která měla být začátkem příjemného zakončení šesti společných let na gymnáziu. Byla sobota a již zanedlouho měl vypuknout tolik očekávaný maturitní večírek...
Ani nevěděla, jestli se má těšit. Nenáviděla okamžiky loučení a tohle bylo ještě horší, protože si bolestně uvědomovala, že je to patrně naposledy, kdy uvidí člověka, který změnil celý její život a hluboce se podepsal do jejího srdce... Věděla, že dneškem všechno skončí a zbydou jen vzpomínkjy - ty jediné jí budou připomínat okamžiky štěstí, lásky, smutku i bolesti, které prožila v jeho přítomnosti...
Všichni už byli tady. Mohlo se začít. Zpočátku byla veselá, povídala si s kamarády a bylo jí fajn. Zanedlouho přišla na řadu večeře - Ondráš, co by řízek přes celý talíř, jí dal opravdu zabrat. Po večeři následoval přípitek a již mohla začít ta pravá zábava. Všichno se smáli, tancovali, pili..., ale na ni postupně padal smutek. Vyšla ven na zahrádku a posadila se na lavičku. Byla tu sama. Vevnitř to žilo, okenní tabulky se pod návalem decibelů jen chvěly a ona byla smutnější čím dál víc... Po chvíli rachot ustal a k ní pomalu doléhaly tóny začínajícího ploužáku. V mysli jí začal vyvstávat jeden její dávný nesplněný sen, kdy toužila spočinout v objetí toho, koho tolik milovala. Říkala si, že třeba dnes, dnes by se její sen mohl změnit ve skutečnost...
Vrátila se tedy zpátky. Posadila se a v duchu se modlila, aby přišel. Dozněly poslední tóny a z reproduktorů se začala linout hudba její nejoblíbenější zamilované písně. Očima vyhledala jeho osobu, ale už z dálky viděla, jak pro něj jde jedna ze spolužaček a po chvíli již tančili spolu. Slzy se jí hrnuly do očí, tak raději odešla ven, do tmy.
Bylo 23 hodin a ona byla stále více zamlklejší a to, co se v ní odehrávalo, věděla jen ona sama. Vkládala do tohoto večera poslední zbytek naděje, která by mohla jejich dávný vztah, který byl nyní v troskách, obnovit. Nestalo se tak. Chtělo se jí plakat... Zavolala své mamince, aby jí přijela naproti a o svém zamýšlěném odchodu informovala jen dva své kamadády. Zůstali tu s ní a společně čekali.
Zanedlouho uviděla z dálky obrys, který jí napověděl, že máma už je tady a vysvobodí ji z jejího trápení. Máma se ale k odchodu neměla a místo toho si začala povídat s kamarády. Do toho přišla ještě její bývalá, ne zrovna oblíbená, profesorka matiky a ptala se jí, zda se rozloučila s třídním. Odpověděla, že ne a tu už ji profesorka urgovala, ať to jde udělat, že by ho to mrzelo. Vůbec se jí zpátky nechtělo a myšlenka, že opět uvidí onoho člověka, jí působila jen bolest.Nakonec ale šla...
Vstoupila dovnitř a zamířila k jejich "taťkovi třídnímu". Lehce jej pohladila po rameni,řekla, že se jde rozloučit a podala mu ruku. Vstal, dal jí pusu na tvář a objali se. Poděkovala mu za vše a se slovy, že je moc ráda, že poznala tak báječného člověka, se měla k odchodu. Pohled jí však sklouzl na člověka, který seděl vedle něj a který z ní při loučení nespustil oči. Ano, byl to on. Ten, kterého tolik milovala a který jí zlomil srdce.
Vstal a poprosil ji, jestli by mohli jít ven. Odpověděla, že venku ji čeká máma a odvedla ho do odlehlého koutku. Jako kdyby všichni tušili, že v tomto okamžiku se stane něco významného, se k nim nahrnula půlka třídy. On promluvil jako první. Řekl jí, že děkuje za těch šest let, co mohli být spolu. Přitom ji hladil rukou po paži a hluboce jí hleděl do očí. "Nikdy na tebe nezapomenu.", byla její slova, po kterých následovalo objetí. Držel ji pevně ve své náruči a ona byla po dlouhé době opět šťastná. V duchu se jí honilo, zda mu má říct to, co v sobě nosila již tři roky, ale nikdy nenašla odvahu se mu s tím svěřit. Věděla, že tohle je poslední možnost. Řekla: "Moc jsi mi chyběl." Chytil ji za ruce a sevřel je ve svých dlaních. Stáli těsně u sebe, hlavu měli opřenou jeden o druhého a vzájemně si hladili ruce. Odpověděl: "Ty jsi mi taky chyběla, ať už to vypadalo, jak chtělo." Teď už si dodala odvahu a se sklopenýma očima zašeptala: "Byl jsi pro mě první člověk, kterého jsem opravdu milovala." Objal ji, hladil ji po zádech a ona cítila, jak jí divoce buší srdce a cítila, jak jeho tělo pokryly kapičky potu. Stáli tam spolu v těsném objetí. Všichni na ně koukali, ale pro ně jako by se v tu chvíli zaszavil čas. Podíval se na ni a měl v očích slzy. Nebyl schopen slov... Přicházeli k nim spolužáci, co se s ní přišli rozloučit. Ona jim podala ruku, ale tu druhou jí svíral on a nepustil. S očima plnýma slz se zeptala: "Ozveš se někdy?" "Ozvu." A znovu ji objal. Přála si, aby ta chvíle nikdy neskončila... Dokázala by tu s ním takhle stát až do konce života a byla by šťastná, ale věděla, že se musí vrátit zpět do reality. Všechno krásné musí jednou skončit a i když jí to činilo obrovskou bolest, vymanila se z jeho objetí a mlčky kráčeli ke dveřím. Držel ji za ruku. Chtěl se přesvědčit, zda domů nepůjde sama.
Společně vyšli ven. Rychle se rozloučila s ostatními. Naposledy se ohlédla a jejich pohledy se střetly. Chtěla se za ním rozběhnout a zůstat s ním navždy, ale musela najít sílu a jít...
Cesta k domovu proběhla mlčky.
Jakmile se ocitla mezi čtyřmi zdmi svého pokoje, propukla v pláč. Za ten rok a půl co spolu nepromluvili ani slovo, nebyl jediný den, aby si nevzpomněla na jejich společné chvíle. Téměř dva roky byl jejím nejlepším přítelem, měli nádherný vztah plný upřímnosti a vzájemné podpory. Oba byli šťatní. Ona však jednoho dne zjistila, že ho miluje... Od té doby toužila spojit jejich životy v jeden společný. Její sny a touhy se však jednoho dne rozpadly jako domeček z karet. Do jejich vztahu totiž vstoupil někdo třetí. Dívka, která jí vzala veškerou naději... Vzpomínala na noci, kdy se míchaly slzy se vzpomínkami a kdy se jí zhroutil svět. Všechno jí to připadalo, jako by se to stalo včera a znovu se jí otevřely staré rány.
Polštář byl již celý smáčený slzami, když tu najednou o půl třetí v noci jí začal zvonit mobil. Chraplavým hlasem se zmohla na pouhé: "Prosím?" "Ahoj Evi." Celý svět se s ní zatočil, když poznala jeho hlas. Neměla už sílu cokoli říct, takže mluvil spíše on. Po chvíli řekl: "Jsem 50 metrů od vašeho. Půjdeš už spát nebo bychom si mohli chvíli sednout na lavičku?" Na spánek neměla ani pomyšlení. Rychle se oblékla a potichu proplula ztichlým domem, aby nikoho nevzbudila.
Mlčky došli k jejich lavičce. Hodiny ukazovaly 2:38 ráno. Cítila, že tohle je ta správná chvíle, aby se dozvěděl, co ji celou tu dlouhou dobu tak trápilo. Teď už neměla strach. Našla v sobě sílu a všechno mu řekla. Naslouchal jí a když skončila, nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Věděl, jak moc jí ublížil a bylo vidět, že ho to opravdu trápí a bolí. Mlčel. Až po chvíli řekl: "Řekl jsem ti to už dřív a říkám ti to i teď, nikdy se tě nevzdám."
Ještě dlouho tam spolu seděli a odcházeli až tehdy, kdy ptáci spustili svůj koncert a začalo se rozednívat. Byly 4:30.
Doprovodil ji k domu a ještě naposledy ji objal. Pak se rozloučili a každý z nich se vydal svojí cestou...
Ví, že ať už je osud zavane kamkoli, on zůstane nedílnou součástí jejího srdce. Napořád. Tuší, že jejich cesty se toho rána navždy rozdělily, ale ona ví, že na něj nikdy nezapomene a nikdy jej nepřestane milovat.
Až jednou bude mít děti, její syn se bude jmenovat jako on. Roman. Jako památka na člověka, který navždy změnil její život a který je ukryt hluboko v jejim srdci...

Poslal(a): Lonely girl, 10.7.2004