Láska, cosi staršího než lidé sami a než sama poušť, co však se vždy znovu objeví s touž silou, setkají-li se někde dva páry očí...kde probíhá ta zvláštní řeč světa, bez jakéhokoli vysvětlování, protože Vesmír žádné vysvětlování nepotřebuje...A když se tito lidé setkají a jejich zrak se zkříží, všechno minulé a budoucí ztrácí jakýkoli význam a existuje jen ta chvíle a ta neuvěřitelná jistota, že všechno pod sluncem je psáno jednou rukou...
Poušť je tak veliká a obzor tak malý, že si člověk připadá docela malý a raději mlčí...stejně tak si může připadat člověk, který se ponoří někam do neznáma, aniž by věděl, kde vlastně je...může ho pohltit pocit bezmocnosti..bezradnosti..je ztracen...je zamilován...neví, jak popsat svůj stav, natož vysvětlit, co se to s ním vlastně děje...někdy ale i samotné mlčení dokáže říci více než tisíc slov...a tak, když se vám stane, že s danou osobou umíte hovořit a zároveň i mlčet a je vám přitom krásně...našli jste něco, co lze nazvat pokladem..něco, co najdete jen jednou za život..někdo něco takového nenajde nikdy...někdo přílis pozdě, a někdo si toho ani nevšimne nebo neví, co našel, protože se špatně dívá...Stále hledá další a další, lepší, vzrušující, a přitom si nevšimne, že to, o čem se neodvážil ani snít, má zrovna před sebou...a pro svoji hloupost ztratí něco, co se již zpetně získat nedá...

Poslal(a): dailla, 24.6.2004