je mi 23let...zkušeností s muži mám na rozdávání... a přitom o lásce nevím zhola nic.
Říkají o mě, že jsem krásná. Vždy sem měla "štěstí". Líbila jsem se tomu, kdo se líbil mně. Ale vždy jen krátce. Byl to tzv. první dojem...a tak jsem pořád sama..hledám...tápu...a připadám si ztracená čím dál víc...
Vzala jsem to za špatný konec...Doma se o sexu mluvit neumělo...a vlastně nebyl ani čas.
Zezačátku jsem byla typ holky, co je hrdá na to, že je panna... Chtěla jsem potkat na toho pravého. A tak jsem čekala.
Pak jsem potkala starší muže, okolo 30. Ten nejlepší věk, říkaly holky...Zkušený, zralý muž, který mladou holku lehce umí okouzlit...Okouzlil mě, a ne jeden...
Ale nevěděla jsem mnohem podtatnější informace..Takový muž mi nikdy nemohl dát víc...než právě jen ten sex..který se mu tolik líbí..Jsou buď lenošní, nebo příliš zhýčkaní..? Na mě byli příliš drsní! Zjistila jsem, že se smějí mojí naivitě, místo aby ji ocenili...že jsem pro ně ještě dítě..a tak jsem se rozhodla, že jím již být nechci...Změnila jsem se...Převzala jsem jejich drsné chování, aniž bych si toho byla vědoma...Snažím se hrát drsnou, a nepřipouštět si nikdy hlavně žádné city..neboť to je jen zbytečná bolest, která překáží...
Ve skrytu duše netoužím po ničem jiném než právě po tom...cítit...milovat. Ale snažím se si to nikdy nepřipustit...Lžu sama sobě, že jsem šťastná.
Zjistila jsem, že jsem vlastně výborná milenka, prý hodně vášnivá...Každý muž mi řekl, že mi závidí; že prý mám vše...ale ani jeden si nevšiml toho, že jsem hrozně nešťastná a sama.
Žádný z mužů totiž, které jsem měla, mi nemohl nabídnout víc...to, po čem tolik sním..vztah.
A teď, když někoho potkám, vždy jsem nakonec zklamaná...nikdo mě nechce poznat blíž...Každý mi říká to samé..že se bojí...že byl zklamaný apod. Kdyby jen věděli, jak jsem zklamaná já. A přesto se nebojím. Chci poznat lásku! Chci milovat! A být milována...Chci někoho postrádat...mít někoho pro koho bych mohla existovat a měla tak smysl mého bytí zde...

Poslal(a): lucka, 23.6.2004