nemůžu nic dělat..tenhle pocit neznám..vždy mám spousty práce, vždy vím, co dělat...a teď si připadám tak ztracená...mám před sebou 2 těžký zkoušky, ale jediné, co dělám, že koukám do papírů a nic v nich nevidím...stále přemýšlím a řeším, co tím myslel...když řekl to..a tamto...
připadám si ta nejneschopnější na světě..vždy mi vše šlo samo...vždy jsem zářila jak sluníčko...ale najednou je to vše pryč.
tolik jsem si přála jednou potkat muže, a nic neřešit...jen být spolu..šťastní a zamilovaní.
To se mi právě před pár dny stalo..bohužel to trvalo tak krátce.

Když jsem Ho spatřila...hned jsem věděla, že tento muž se mi líbí víc než všichni ostatní..Byl okouzlující...vyzařovalo z Něho něco, co ostatním chybí...naše pohledy se setkaly..koukali jsme na sebe čím dál častěji..až ke mně přišel...Působil tak drsně. Oslovil mě docela obyčejně: "Ahoj",
a já, která jsem v tomhle naprosto zběžná, jsem náhle ztratila řeč. Překvapilo mě to. Začala jsem mu vyprávět o tom, že momentálně potřebuji na záchod a že na toaletách není toaletní papír. Jak trapné! Vůbec ho to nepřekvapilo. Nabídl mi svůj miminkovský ubrousek, který měl u sebe v autě. To mě rozesmálo..
Jenomže to už jsem na záchod vlastně vůbec nepotřebovala. Zapomněla jsem se..uprostřed těch lidí...s Ním! Byla jsem mimo...Nikoho jsem nevnímala..Byli jsme tam jenom Já a On!
Bylo to překrásný..Povídali jsme si o všem možném...a už tehdy si plánovali, již při našem prvním setkání, co vše spolu chceme zažít...Za pouhých 8dní jsme to téměř stihli...ale cestu do Paříže, mého rodného města jsme nestihli...
Plánovali jsme si večeři u Něj doma, kterou on sám připraví. Já budu mít na starost pouze řichystat francouzskou hudbu, kterou On chtěl tolik poznat...
Když jsme mířili k baru, otravoval mě nějaký chlápek, a v ten moment jsme se dotkli jeden druhého...Patřila jsem Mu...Obejmul mě, hladil po vlasech...a já se k Němu jen tulila...celá šťastná, že k Němu patřím!
Každý den jsme se museli vidět...Místo večeře mě vzal na západ slunce...oběd nám trval tři hodiny...drželi jsme se za ruce...a já prožívala ve svých 23 letech pocity nevýslovného štěstí. Nic jsem neřešila..Měla jsem spoustu práce, spoustu povinností, ale ty jsem tehdy vůbec nevnímala..Nebyly pro mě nijak důležité..Nic neznamenaly..zatímco chvíle s Ním byly pro mě Vším!
Když jsem šla učit své studentíky, i ti na mě hned poznali, že jsem Mimo...ale tak krásně..že to nikomu z nás nevadilo...
Ještě teď jsem mimo, když o tom jen vyprávím..Promiňte, opět jsem se zapomněla..
Stalo se to, že ze dne na den je to pryč..nechápu to...snažím se..ale nejde mi to.
Vždy jsem asi narazila na nesprávné muže, co chtěli jen to jedno...jak smutné..já vím..a teď, když jsem poprvé zažila něco, o čem jsem již přestala i snít, se stalo skutečností a zároveň i pouhou vzpomínkou...Nestihli jsme se ani milovat...Nechtěli jsme nikam spěchat...nebylo kam...Přesto si troufám říct, že jsme se milovali..ikdyž jsme se znali pouhých 8dní...Zní to absurdně a spousta lidí se mi vysměje...ale já se milovala každý den, každou minutu s Jeho Duchem...
V sobotu ho srazilo auto.
A já nevím, co budu dělat...Všichni mi říkají, že jsme se příliš neznali...že nemám důvod takto "vyvádět"...ale tento Muž byl to, co jsem hledala celý svůj život, a co už možná nikdy nenajdu...

Poslal(a): lucka, 23.6.2004