Když chodíme po ulicích je kolem nás několik stovek oken.Chodíme kolem nich,občas v nich vidíme nějakou tvář.
Ale nikdy nemůže vědět,jaké příběhy se v nich odehrávají...

,,Je to hrůza!“ nemůžu pochopit,proč nezavolal!Čekám celý den!“pronesla Zuzana a toužebně se dívala z okna s nadějí,že ho zahlédne.Z jejího hloubání ji probudil až hlas ozývající se z vedlejšího pokoje:,,Zuzano k večeři!“ to už ve dveřích stála starší žena županu a s pleťovou maskou na hlavě.
Zuzana se naposledy s nadějí podívala z okna a odešla do vedlejšího pokoje.
Matka už nandavala jídlo,podivně vyhlížející červená kaše se nebezpečně pohupovala po talíři. ,,To je speciální mrkvové pyré,podle receptu Olgy Šípkové.“
To už přišel ke stolu i otec,v ruce držel čerstvé noviny,které si právě koupil v obchodu. ,,To jsem ráda,že jsi doma,sedni si a zkus,jak ti to chutná.Je to novinka.“ otec se na jídlo podíval a jenom opatrně přikývl:,,No,to jsem zvědav...“
Konečně všichni seděli u stolu.Nastalo,ale ticho.Nikdo nechtěl zkusit tu nebezpečně vypadající látku,jako první.Nakonec se odhodlala matka.Nabrala si na lžíci malou porci a opatrně jí dala do pusy.
Zuzana s otcem čekali,že nejméně omdlí a spadne ze židle,ale ona se usmála a dodala:,,Přesně,jak říkali v televizi,je to příjemně sladko-slané.No,ochutnejte.“ Zuzka si vyměnila pohled s otcem.
Pak se zhluboka nadechla a dala si taky sousto do úst.Otec udělal totéž... Na jazyku se Zuzaně zrodila podivná chuť něco mezi rajčatovým džusem a malinovou zmrzlinou.
Tahle chuť na Zuzanu příliš nezapůsobila,ale pro klid v rodině raději mile,sic se zkřiveným jazykem řekla:,,Není to,tak špatný,mami.“ Matce se na obličeji objevil,tak zářivý úsměv,že se jí na tvář skoro nevešel.
Teď se čekalo na otcovu reakci.Zuzaně bylo jasné,že jestli to otci nechutná nebo jestli,alespoň nezalže,tak nastane šílená hádka.
Otec sousto dožvýkal a usmál se:,,Je to moc dobrý,Pavlínko.“
Zuzana si oddechla a pak do sebe rychle všechno dostal,aby se konečně dostala ven.
Za chvíli už kráčela po ulici v nové černé sukni a s krátkým topem.Měla jasný úkol: Když nezavolal,tak musí ona přijít přesvědčit ho,aby se jí alespoň omluvil.
,,Vlastně se ani nemusí omlouvat.Stačí jenom,když mě obejme a řekne,že mě má pořád rád.“
Pomalu došla až baru,kde většinou Radek trávil všechny své večery ve společnosti svých velmi početných přátel.
Otevřela dveře a rozhlédla se: ,,Skvělé,je tady.“ Šla až jeho stolu,kde překvapivě seděl sám.
Zuzku hned napadlo,jestli neměli mít schůzku,ale při pohledu na něj na všechno zapomněla.Radek popíjel pivo a v ruce držel cigaretu.
Když Zuzanu zahlédl,na obličeji se mu nedala rozeznat žádná reakce.
,,Tak jsi přece jenom tady.Čekala jsem,že zavoláš.“ Ještě než stačil odpovědět usmála se: ,,Ale to vůbec nevadí.“ Radek se na ní konečně podíval: ,,Co tu děláš?“ z jeho hlasu vyznělo,že jí příliš rád nevidí. ,,Chtěla jsem tě vidět.“ na chvíli se zdálo,že je mu jí snad líto.Dal jí malou pusu na tvář,ale pak se jeho výraz změnil. ,,Je mi líto,ale já už s tebou nechci chodit.Vlastně jsme spolu nikdy nechodili,to sis myslela jenom ty.Takže mě nech a jdi domů!“ zrovna v tu chvíli přistoupila ke stolu vysoká,krásná žena a podívala se na Radka: ,,Kdo to je?“ Radek si tím nelámal hlavu a prostě řekl: ,,Tahle holčička se ztratila,hledala cukrárnu,ale skončila tady...“ Zuzana se na něj chvíli dívala a pak se jenom usmála. ,,Ano vidím,že jsem chtěla najít nějakou dobrou a sladkou zmrzlinu a přitom jsem se tady potkala s hnusnou a hořkou pravdou.“ Pak se beze slova zvedla a odešla.
Dařilo se jí zadržovat slzy,ale hned jak vyšla z baru,začaly se jí z očí linout slzy.
Chodila ulicemi,jako by ani nevnímala.Vrážela do lidí a chovala se skoro,jako mrtvola,která jen tak bloudí bez cíle nocí.
Najednou se zastavila a podívala se nahoru: ,,Tak tady má být nebe...“ řekla si pro sebe a pak rychle běžela domů,kde čekala trochu klidu a porozumění.
Když le otevřela dveře,hned jí bylo jasné,že se spletla. ,,Kdys byla tak dlouho?Měla jsi být doma už před dvěma hodinami!“ zakřičela na ní matka hned ve dveřích.Zuzana se na ní jen bezmocně podívala a doufala,že matka jí přečte problémy z očí,ale ta se jenom zamračila a opakovala dvou otázku:,,Tak kde si byla?Hned mi odpověz?“ Zuzana se znovu rozbrečela.Matka to však nemohla nebo spíš nechtěla pochopit. ,,Takže ty mi to neřekneš?!Brečet ti nepomůže!Půjdu zbudit otce a ten si to s tebou vyřídí!“ Zuzaně to bylo všechno jedno.Bylo jí moc zle a byla moc zklamaná než,aby odporovala.
Jen tam tak stála a čekala.Vlastně ani nevěděla na co,jestli čeká až ji matka obejme a řekne,že jí má ráda nebo spíš na to až jí zahrne nadávkami a zákazy.
Otec se pomalu vysoukal z postele a změřil si dceru pohledem. ,,Co se ti stalo Zuzko?“ tuhle otázku jí dávat neměl.Měl jí raději nadávat,křičet,ale na tohle se ptát neměl.Bylo to,jako by měla zlomenou nohu a on jí ještě kopnul.
Zuzana propukla v šílený pláč a vběhla do pokoje.
Hned jak zavřela dveře,zamkla je a lehla si na postel.V hlavě se jí všechno znovu a znovu přehrávalo.Dokázala si přesně vybavit každý moment toho hrozného dne a ani jí nerušil matčin řev a bouchání do dveří. ,,Otevři!Nebo si mě nepřej!Hned otevři!!“ byl slyšet i otcův hlas: ,,Nech ji být!Až bude chtít otevře!“ matka se dostávala do varu. ,,Nech mě!A ty hned otevři!“ pak kopla do dveří a otočila se.Ale ještě než odešla,tak řekla: ,,Jednou se budeš muset jít ven.“
Otec tam ještě chvíli zůstal stát a potichu řekl: ,,Nic si z toho nedělej.Znáš maminku.“ Pak taky odešel.
Celým bytem se rozhostilo hrobové ticho.
Oba manželé vedle sebe leželi beze slov,i když oba dva dlouho nemohli usnout.Hlavou se jim honili dceřiny problémy,ale i ty své,které taky poslední dobou přibývaly.
Zuzana se ještě nepohnula z místa.Stále ležela a přemýšlela,ale vlastně neměla o čem.Nebyla schopná myslet.Každá myšlenka,která jí proudila hlavou proplouvala bez zastavení.
Venku se ozval podivný zvuk.Zuzana se zvedla a šla k oknu.Venku však bylo ticho.Byla by dala ruku do ohně za to,že slyšela zvuky.Venku ale doopravdy nic nebylo...Snad kromě tmy a hvězd,které jako by v tom velkém pytli tmy dodávaly naději,že když se člověk ztratí najde cestu zpět ...

Ve vedlejším domě je okno,které zdobí růžová záclona a v okně je namalovaný zajíček. Na první pohled by se mohlo zdát, že tu bydlí naprosto štastný člověk, ale byl by to omyl. Okno patří Sandře, což je patnáctiletá holka, která má právě život plný změn. Trápí jí potíže s rodiči s přáteli a hlavě se sebou samotnou. Její problém je jiný než Zuzany, ona se netrápí kvůli příteli, ona se trápí, protože ho nemá

Poslal(a): Isabel Torr, 11.5.2004