Jednoho krásného dne, úzkostí se smálo slunce. Proč? Vidělo jeden nádherný pár mladých lidí, jenž se loučili.
Dívka odjížděla daleko od svého milého. Její přítel ještě spal a užíval si tak poslední chvíle s osobou o niž věděl, že ji dlouho neuvidí.
V hlavě se ji točila hlavně dvě slova. Čas a vzdálenost…

Čas a vzdálenost rozdělí nás,
Ach bože vrátit zpátky čas.
Jak mu říct, že už nevrátím se..!?
Ale vždyť … já …
…..zabíjím se…!
Tak dlouho, tak daleko
bez něj být.
Tak sama, tak prázdná
bez něj žít!

Mněla strach. Kdo by neměl? Minuta je hodina, hodina je den, den je týden, týden, měsíc a pak … rok… Bez něj!!!

Dívala se na jeho rty… Když jsme se poprvé políbili…
Úsměv zůstal na její tváři. Ach Bože … ty oči – tak přímé, tak jasné, tak dětské …
Nedokážu jim ublížit. Nebo… si spíš nedokážu ublížit sama?

Podívala se po pokoji. U dveří v chodbě stojí jen tak její tašky.
Co mu poví? Jak se rozloučit?
Jen pár hodin před odjezdem na letiště. Odjet jen tak? Žádna pusa, pohlazení nebo pohled? To ne asi by ani nenasedla do letadla. Pousmála se. Vždyť by nedokázala ani zavřít dveře od bytu.!
Pohladila jeho vlasy … a on se jen tak pousmál jako když čtete dítěti pohádku a ono bezstarostně usíná…
Ti chlapi, jejich povaha je pod bodem mrazu. Nic je nevyvede z jejich pohody. Bez nich by tu byl chaos.
Ale… žádné starosti s loučením a taky žádné formule, fotbal, hokej nebo romantika ve dvou při svíčkách, tak jako na Valentýna nebo, když jsme slavili výročí….

Už odcházím zas
do zítřků plných nepokoje,
jen Tebe plná jsem,
Tvých vzácných darů, lásko moje.

Než zpátky vrátím se
snad stokrát otočí se Zem.
Přes slzy v srdci víš, že s Tebou stále někde jsem.

Ano tak začnu… upřímně a od srdce.
Dopis… napíšu mu dopis. Nedokážu něco tak pravdivého a upřímného říct do očí.
Stále někde jsem… Kde?

V ranním jsem paprsku
co mazlívá se s Tvojí tváří,
jsem s Tebou v nocích temných,
ve snech na polštáři,

jsem kapka deště i poryv větru,
krev chvějící se ruky,
jsem zítřek Tvůj, jsem ve hvězdách,
akord s kouzelnými zvuky.

Když hrál na kataru v podvečer, foukal vítr a my… Když dozněla struna… ticho a my…

Jsem vánek v podvečer,
ticho zapůjčené nocí.
Sladká jsem v ústech Tvých
a chutnám po ovoci.

Jsem utkána z touhy Tvé
s kouskem vítězství i ztráty,
pláč Tvůj volá až do nebes.
NEBOJ SE, LÁSKA, K TOBĚ NAVŽDYCKY SE VRÁTÍ.

Však já…

Už zavřu dveře od bytu…! A budu doufat, že rok se stane dnem a my zas budem spolu jen!

Poslal(a): Martina, 26.3.2004