Byla to láska na první pohled, velká láska, láska na celý život. Ač byla velmi, velmi mladičká, a ač se to zdá k nevíře, potkala svého osudového muže, svého budoucího manžela. Do té doby si myslela, že prince ze svých dětských snů už těžko někdy objeví, ale osud jí mile překvapil,
a ona ho skutečně nalezla.
Sama sebe se mnohokrát v duchu ptala: „Kolikrát jsme se potkali na ulici, než jsme se poznali a zamilovali? Kolikrát jsme si pohlédli do tváře, aniž bychom tušili, že se naše životy jednoho dne v jeden společný propojí?“ Ale nikdy nenalezla žádnou přijatelnou odpověď. Ano, náhoda jim dala jedinou šanci a oni, aniž by čekali, že by se mohla kdykoliv jindy opakovat, jí chytli pevně do rukou a už jí nepustili.
Ona okouzlena jeho nevinným dětským úsměvem a uhrančivým pohledem, on naoplátku její sličnou tvářičkou a velmi jemnou duší, ale oba v hloubi svých srdcí cítili, že si jsou souzeni, že jeden pro druhého znamenají všechno. Tak dlouho se hledali, až se skutečně nalezli.
Byla to opravdu velká láska, ale okolí jim nepřálo. Snad jim závidělo společné štěstí, jimž si dokázali užívat každičký den takovým způsobem, jakoby to byl jejich poslední den. Dokázali si vychutnávat všechny okamžiky své přítomnosti, nikdy nešetřili polibky, letmými dotyky, stále jdoucí ruku v ruce, za své city se nestyděli.
A svojí lásku? Ano, tu po ročním společném soužití spojili v štěstí manželské, kde jejich láska vyústila v ještě větší vzájemnou oddanost, upřímnější vzájemnou důvěru a respekt vůči druhému partnerovi. Vše dokázali řešit bez hádek, svěřovat si své sny a přání společnými silami měnit ve skutečnost.
Zdál se to být pár snů, a mohl být všem příkladem, neboť dokázali překlenout i to nejtěžší období, a to když jim bylo upíráno právo mít vlastního potomka. Byli ochuzeni o to nejkrásnější a nejočekávanější, a to být tu pro někoho, mít se o někoho starat, věnovat mu svojí lásku, něhu a péči, těšit se z drobných krůčků na cestě životem.
Snažili se několik let, ale postupem času ubývalo nejen sil, ale i naděje. Pomalu se vžívali do situace, že jim prostě není dáno do vínku mít vlastní dítka, a proto se pokusili přivyknout oné samotě a prázdnotě domova, kde nikdy nebude slyšet cupitání dětských botiček, nikdy nebude slyšet dětský smích, ani to kouzelné dětské žvatlání. V den jejich výročí jí manžel přichystal překvapení, které jí vyrazilo dech, a aniž by tušil i ten nejkrásnější společný dárek, jež by si kdy mohli více přát.

***

Jednoho dne, když se vrátila z práce domů a otevřela dveře, spatřila něco, co ji vyrazilo dech. Nic takového nečekala, a o to víc jí to překvapilo a udělalo obrovskou radost tolik jí hřející u srdce. Vše ji opětovně utvrdilo v přesvědčení, že si vzala toho nejbáječnějšího muže pod celým širým nebem. V místnosti totiž byly ve vázách umístěny dvě obrovské kytice rudých růži a v každé z nich zapíchnuta jedna bílá, na stropě se vznášela spousta barevných nafukovacích balónků, kde na jednom z nich byla připevněná jedna drobná růžová obálka.
Pustila si vážnou hudbu, kterou milovala, přivoněla k růžím, ke svým oblíbeným květinám, byly nádherné, něžné a zároveň trnité a píchající svojí neskonalou krásou. Vzala si obálku, usadila se pohodlně na pohovce a četla:
„Miláčku, představ si, že jsem byl obdařen schopností vrátit čas do okamžiku našeho prvního setkání. Do dne, kdy jsme se poprvé chystali na svojí první schůzku a těšili se z toho, jaký ten druhý bude, či nikoliv. Znali jsme se pouze po telefonu, nikdy dříve jsme se neviděli. Byla jsi tolik dychtící, stejně jako já, rozluštit ono tajemství tolik zajímavého muže a já tolik okouzlující ženy, tolik toužící odhalit a blíže poznat neznámou tvář.
Představ si, že se chystáš na naši první schůzku, na dostaveníčko s mužem s neznámou tváři. Moc se na ni těšíš, toužíš po jeho blízkosti. Jdi pomalu do koupelny, napustil jsem ti před tvým příchodem vanu plnou pěny, namydli si své dokonalé tělo žínkou a prožívej dosud nepoznanou rozkoš. Zavři oči a pod doteky žínky si představ mé ruce, jak se dotýkají tvé hebké kůže, jak tě laskají svojí dosud nepoznanou touhou. Sni o tom, jaký bych mohl být. Sni o tom, jak bych tě mohl milovat a jaká překvapení bych ti mohl vykouzlit.
Pak se obleč do hezkých letních šatů a jdi do naší oblíbené kavárny a vyčkávej prince svých snů. Prozatím se s tebou loučí Tvůj milující manžílek.“
Uposlechla dobře míněných rad, a vše učinila tak, jak si přál.

***

Zanedlouho dychtivě a v očekávaní seděla v oné zmiňované kavárničce. V nestřeženou chvíli k ní přistoupil mladý číšník, v němž okamžitě poznala svojí drahou polovičku. Položil před ní stříbrný podnos, na němž ležel pohár spolu s rudým poupátkem růže, na jehož stonku bylo připevněné malé psaníčko. Vzdálil se.
Ona se nezmohla ani jediného slova, odepla malou obálku, poupátkem si přejela po tváři a pustila se do čtení.
„Ještě jednou ahoj drahoušku, jak jistě moc dobře víš, dnes je velmi vzácný den. Den, kterého si tolik vážím a děkuji náhodě a paní Štěstěně, že vedla mé kroky k tobě, protože jinak bych nikdy nepoznal tak báječnou ženu, jakou jsi ty. Miluji tě a v tvé blízkosti šílím láskou a touhou. Nikdy nezapomenu na první okamžik, kdy jsem tě spatřil, a to si uchovám ve svém srdci a mysli. V pokoji si nalezla dvě kytice růží. Ty rudé znamenají všechno, co bych pro tebe obětoval já, a ty dvě bílé, symbolicky znamenají, že tolik málo chci zas já od tebe. Děkuji osudu za to, že se naše drobné cesty střetly. Nám podaná náhoda se proměnila ve výhru v loterii života. Věř, že v životě se setkáme s různými lidmi, ale jen některá z těch setkání v nás zanechá vzpomínky, jež si uchováme. V našem případě stačilo velmi málo a my se mohli minout, ale dostali jsme šanci se do sebe zamilovat. A naše tato setkání se pro nás stala opravdovými zážitky, na které budeme vzpomínat. Je pravda, že láska rozdává chvíle, ale ne dny, ale i tak jsou pro mě ty chvíle s tebou provoněné něhou a něčím krásným, těžko zapomenutelným. Neposlouchám hlasy kolem, poslouchám jen své milující srdce a věř nebo ne, je to velmi dobrý rádce a ten říká: Horoucně tě miluji, a nikdy tě nezklamu! Nikdy!
Už pro tvůj úsměv má smysl žít, už pro lesk tvých očí má smysl žít. A pro tvou lásku ke mně? Udělal bych cokoli! Jsem rád, že tě mám a miluji tě. Tvůj manžílek.“
Položila dopis a zahleděla se do rozkvetlé zahrady a zasnila se. Z jiného světa jí do reality přivedl polibek na tvář a obejmutí kolem ramen. Byl to její manžílek.
„Copak miláčku?“ spatřil její smutný výraz ve tváři.
„Ale to nic,“ pokusila se usmát a políbila jej na tvář. „Jen jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybychom měli ten uplakaný uzlíček a naše štěstí by tak bylo úplné.“
Pohladil ji po tváři. „Moc jsem o tom lásko přemýšlel, a když se nám nedaří mít vlastní, proč bychom nějaké to dítko neadoptovali?“ Odmlčel se. „ Milovali bychom jej stejně jako své vlastní.“
Pohlédla na něj a v její tváři se objevila radost. „Skutečně?“
„Ano, myšáku, proč to nezkusit? Za zkoušku beztak nic nedáme.“ Na chvíli se odmlčel. „Byli bychom konečně opravdová, velká rodina.“
V jejích očích se zaleskly slzy radosti. „Ano, zkusíme to!“ řekla s nadšením. „Už dávno vím, proč tě tolik miluji!“
„A povíš mi to?“ škádlil ji.
„Nic říkat nemusím, ty přeci umíš číst mé myšlenky!“
Rozesmáli se. Potom si spolu zamlsali na poháru a vydali se do kina na romantiku.

***

„Tak jakpak se ti to líbilo?“ zeptal se.
„Jsem nadšená, ale něco bych teď smlsla, nějak mi vytrávilo.“ Pohlédla do jeho uhrančivých očí.
„Já vím, a proto jsem nenechal nic náhodě a rezervoval jsem stůl v pizzerii.“
„Čím vším mě ještě dnes večer nepřekvapíš?“ divila se.
„Ještě jedno překvapení mám pro tebe v rukávu.“ Zaculil se, a poté vešli do restaurace.
On jí držel kolem pasu, jako by tak chtěl dát celému světu najevo, ruce pryč od mé ženy.
Usedli ke stolu, jejich tváře se leskly v záři svíček, a k tomu všemu jim hrála zamilovaná hudba. Ona se cítila jak v pohádce, a říkala si, že je to snad jen sen, který jakmile se probudí, se rozplyne. Byla to ale skutečnost a nádherná.
Objednali si jednu velkou pizzu pro sebe, a ač dostali dva příbory, jedli jen jedním a užívali si tolik neopakovatelné atmosféry.
„A chtěl bys holčičku, nebo chlapečka?“ zeptala se ho, když si vzala jedno sousto z jeho vidličky.
„Holčičku.“ Ani na chviličku nezaváhal.
Tázavě se na něho podívala. „A pročpak? Já jsem myslela, že správný chlap má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. Ty dvě věci jsi už splnil a schází ta třetí.“ Dobírala si ho.
„Já jsem vždycky toužil po holce. Byl bych první v rodině ze sourozenců, co by měl holčičku. Víš, jak by ji všichni rozmazlovali. Byla by benjamínkem celé naší rodiny.“
„A mohla by mít kudrnaté vlásky, růžovou tvářičku s malými dolíčky na tváři, a když by se smála, měla by tvůj tolik nevinný dětský úsměv, díky němuž by jí všichni nápadníci padali k nohám.“
A tak si dlouze snili a povídali o tom, jaké by to bylo nádherné, kdyby jim adopce skutečně vyšla a oni dostali tolik vymodlené dítko, jež by jejich životy prozářilo svojí přítomností, aniž by tušili, že se jejich sen za nedlouho vyplní.

***

Po večeři odvezl svojí drahou polovičku domů, na prahu jí vzal do náruče a odnesl do ložnice, kde jí opatrně položil na pohovku. Už delší dobu si nevychutnávali své intimní chvilky, tak jako téhle noci. Snad to, že už přestali myslet a toužit po dítku, způsobilo onen dlouho očekávaný zázrak.
Pomalinku ji rozepínal knoflíčky u šatů a jeho ruka něžně putovala po křivkách jejího těla, zkoumala každičký záhyb jako by se jednalo o jeho první zkušenost, první seznámení se
s tělem bohyně. Líbal ji po tváři, na ústa, šíji a dekolt. Rozmazloval a laskal svými polibky a dotyky, rozpoutával v jejím těle obrovskou vlnu vášně a touhy. Milovali se způsobem, jako by to bylo pro ně jejich první společné milování, snad o to větší prožitek to v nich vyvolávalo.
Té noci, aniž by něco tušili, se jejich dlouho očekávané přání proměnilo ve sladkou skutečnost. Ano, po těch dlouhých a pro ně nekonečně se vlekoucích letech usilovného snažení a čekání se dočkali, neboť přišla do jiného stavu.

***

Přesně rok po této události byli konečně kompletní rodina, ona i on byli v sedmém nebi. Narodil se jim chlapeček, zdravý a plný života, na který byl jeho otec právem pyšný. A tomuto malému dítku si ještě přisvojili drobné děvčátko s tváří andílka. Obě děti milovali, nedělali mezi nimi žádné rozdíly a děkovali osudu, že jim nakonec dopřál tyhle tolik vymodlená dítka.

Poslal(a): Andrea Bátovská, 3.2.2004