Pořád si myslím,že je to sen.Všechno mi Tě připomíná a pak slzy samy tečou...kde jsou Tvé slova,které tak hřály...Tvé vyznání,že nechceš žít beze mě?Rozplynuly se a já teskním.Chybí mi všechno,co bylo tak krásné a byl jsi první,který mě dokázal udělat opravdu šťastnou.Plakala jsem štěstím,když jsi napsal:"už jsem Ti dneska řekl,jak strašně moc Tě miluji?"...zase pláču...ale už to nejsou slzy štěstí,ale neskutečné bolesti,která mě ubíjí.Potřebuji Tě cítit,postrádám Tvé doteky a mnohem víc,co jsem Ti možná za ty dlouhé měsíce ani nestačila říct.Nejsou to fráze,opravdu trpím a ta prázdota ve mě volá k Tobě...vrať mi úsměv na tvář a světlo do mých očí.Buď zase tím,pro koho chci žít...Zachraň naši lásku,které si tak věřil.Ještě je čas...

Poslal(a): Majda, 6.12.2006