Pamatuju na den první, kdy spatřil jsem tě a v očích se utopil, hlava netušila, co se děje, ja se usmál - otočil, jenže nitro mé hned vědělo a řvalo z plných plic: „kéž by dřív než bude pozdě pochopil,“ a pohled ten si uložil. Dlouho vědomě a těžko přitažlivost jsem ovládal, v mysli strach, co stát se může, pak s radostí se tomu poddával - pobláznění muže. Rozum bojoval a ja držel se v polospánku, v nedokonalém snu, strach ze změn byv spokojen s proudem všedních dnů, mám snad zničit co mám, přijít o své jistoty, mám se podat, přizvat novoty? Avšak modrost nebe, krása oblak, svět z výšky, krása českých krajin, barevnost lesů, klikatění řek, létání a adrenalin, to vše připomnělo co znamená být živ, nic neodkládat, za svým si jít. Strach z nezdaru a z bolesti uz zažil jsem přec tolikrát, není však ničím proti tomu trápit se a nezkusit, tolik zásadních kroků proběhlo a vztahu krach, já musím znovu zplna žít a života si užívat. Trochu zhurta vzal jsem otěže znovu do rukou, splašeným koním velel jsem hyjé, to tebe zdá se vyplašilo, takhle (jméno) žije. Nechovám se možná rozumně a ani to dělat nechci, baví mě cítit, smát se, tancovat, řádit, prostě žít, a tohle dosahuje tisickrát větší ceny, když tebe u sebe mohu mít. Když s tebou jsem, mám chuť chytit tě a už nikdy nepustit, dívat se na tebe, smát se s tebou a okolí vypustit. Tvář ti pohladit, nechat se pohledem tvým hřát, při padající hvězdě nesmrtelnost ti přát. Mám velký strach dovolit si víc, to co je, zdá se tak křehké, jedna chyba, jeden krok vedle, nezbude nic... Ať už toto vsechno dopadne jakkoliv, já vděčen jsem, že žiji, nahoru, dolu, nechapu co se děje, někdy trhá mi to žíly přátelství dvou lidí zdá se být dost zvláštní, u mne jde o něco víc, vždyť podkládám to básní...